League of Legends CZ/SK Wiki
Register
Advertisement
Šampión Příběh Taktika Galerie

Krátký příběh[]

„Jsem světlo, které koluje v duši měsíce.“

Diana se svou půlměsícovitou čepelí bojuje jako válečník Lunari, téměř potlačeného náboženství v krajích kolem hory Targon. Je oděná ve třpytivé zbroji barvy zimního nočního sněhu a představuje živoucí ztělesnění síly stříbrného měsíce. Jelikož byla Diana prodchnuta esencí Aspektu zpoza impozantního vrcholu Targonu, není už zcela člověkem a snaží se přijít na to, jakou moc a účel má v tomto světě.

Příběh[]

Související příběhy:

Diana se narodila, když se její rodiče ukrývali před bouří na neúprosných svazích hory Targon. Přicestovali z daleké země, neboť je sem přitáhly sny o hoře, kterou nikdy neviděli, a příslib zjevení. Vyčerpání a oslepující vichr je nakonec na východním úbočí hory přemohly a tam, v chladném světle nemilosrdného měsíce, přišla Diana na svět v okamžiku, kdy její matka vydechla naposledy.

Na druhý den, když se bouře zklidnila a slunce se vyšplhalo na vrchol, ji našli lovci z nedalekého chrámu Solari, zabalenou do medvědí kůže a schoulenou v náručí jejího mrtvého otce. Přinesli ji do chrámu, kde byl nalezenec představen slunci a dostal jméno Diana. Černovlasá dívka byla vychována jako jedna ze Solari, kterážto víra v zemích kolem hory Targon převládala. Diana byla zasvěcena a vychována tak, aby uctívala slunce ve všech ohledech. Učila se legendy o slunci a každý den trénovala s Ra-Horak, válečnými templáři Solari.

Stařešinové Solari ji naučili, že veškerý život pochází ze slunce a že světlo měsíce je falešné, neboť neskýtá žádnou obživu, nýbrž pouze šikovný stín, ve kterém nalézají útěchu jen stvoření temnoty. Ale Dianě připadal měsíční svit úchvatný a nádherný způsobem, jakému se drsné slunce ozařující horu nemohlo nikdy rovnat. Každou noc se tato mladičká dívka probouzela ze snů, ve kterých šplhala na horu, a vykradla se z ložnice zasvěcenců, nasbírala si květiny kvetoucí v noci a sledovala, jak se sladkovodní prameny stříbří ve svitu měsíce.

Roky plynuly a Diana se stále častěji ocitala ve sporu se stařešiny a jejich učením. Nemohla si pomoct, aby nezpochybňovala vše, co ji naučili, a vždy měla podezření, že existuje spousta věcí, o kterých se na žádné přednášce nemluví - jako by to, co ji učili, bylo záměrně neúplné. Jak rostla, Dianin pocit osamocení byl čím dál silnější, neboť její přátelé z dětství se od jízlivé a pochybovačné dívky, která nikdy nikam nezapadla, drželi raději dál. V noci, když sledovala, jak stříbřitý měsíc stoupá na neuvěřitelně vzdálený vrchol, si stále více připadala jako vyděděnec. Touha vystoupat na úbočí hory jí připadala jako žízeň, kterou nemohla uhasit, ale vše, čemu ji učili už od narození, jí říkalo, že kdyby to zkusila, hora by si vzala víc než jen její život. Pouze ti nejudatnější a nejvhodnější se na takový výstup odvážili. S každým dalším dnem si Diana připadala osamocenější a jistější tím, že nějaký klíčový aspekt jejího života zůstává nenaplněn.

Její první vodítko k tomu, co by to mohlo být, přišlo, když zametala chrámovou knihovnu coby trest za to, že se pohádala s jedním ze stařešinů. Dianin zrak přilákal záblesk světla zpoza povislé přihrádky na knihy a po krátkém průzkumu objevila částečně spálené stránky prastarého rukopisu. Diana si stránky vzala a ještě téže noci si je přečetla ve svitu úplňku. To, co se dočetla, jí otevřelo dveře do její duše.

Diana se dozvěděla o téměř vyhynulé skupině známé jako Lunari, podle jejíž víry byl zdrojem života a rovnováhy měsíc. Podle toho, čemu Diana z útržků textů porozuměla, mluvili Lunari o věčném koloběhu — noc a den, slunce a měsíc —, který byl klíčový pro vesmírný soulad. Pro černovlasou dívku to bylo zjevení, a když se podívala za měsícem ozářené chrámové hradby, uviděla postarší ženu zabalenou v plášti z medvědí kůže, jak se plahočí po dlouhé cestě, která vedla na vrchol hory. Ženiny kroky byly nejisté, takže se opírala o vyřezávanou vrbovou hůl, aby mohla kráčet vzpřímeně. Spatřila Dianu a zavolala o pomoc řkouc, že se musí dostat na vrchol, než nastane ráno — Diana však věděla, že taková snaha je naprosto nemožná.

Dianina touha pomoci té ženě vystoupat na horu sváděla boj se vším, co ji Solari naučili. Hora byla určena pro ty, kdo jí byli hodni, a Diana neměla nikdy pocit, že by byla hodna čehokoliv. Žena opět požádala o pomoc a Diana tentokrát neváhala. Vydrápala se přes hradby a vzala ženu za ruku. Vedla ji po úbočí a žasla, že se někdo tak starý vůbec dostal takhle daleko. Stoupaly celé hodiny, nad mraky a do mrazivého vzduchu, kde se měsíc a hvězdy třpytily jako démanty. Žena navzdory svému věku stoupala výš a nabádala Dianu kupředu, kdykoliv zaškobrtla nebo když vzduch začal být řídký a studený.

Jak se noc chýlila ke konci, Diana ztratila pojem o čase, zatímco jim nad hlavou tančily hvězdy a z dohledu se ztratilo vše kromě hory. Diana spolu se ženou stoupaly výš a výš a pokaždé, když její kroky zaváhaly, načerpala sílu z bledé záře měsíce. Nakonec Diana padla na kolena. Byla nesmírně vyčerpaná a unavená, celé její tělo se nacházelo na samém pokraji vyčerpání. Když Diana vzhlédla, uviděla, že se jim nějakým způsobem podařilo dosáhnout vrcholu hory, což by za jednu noc nemělo být možné. Vrchol byl zaplaven přízračným osvětlením, pod závojem zářivého světla, plný spirál živoucích barev a ve vzduchu se vznášel třpytivý duch obrovského města ze stříbra a zlata.

Poohlédla se po své společnici, ale po oné ženě nebyla nikde ani památka — pouze plášť z medvědí kůže, který Dianě zahaloval ramena, naznačoval, že vůbec kdy existovala. Když se Diana dívala do světla, viděla příslib toho, že se její vnitřní prázdnota naplní, že ji někdo přijme a že je možné být součástí něčeho většího, než co si kdy dokázala představit. Přesně po tomhle Diana prahla celý svůj život, aniž by si to kdy uvědomovala, a když vstala, do jejích končetin se vlila čerstvá životní síla. Váhavě vykročila směrem k tomu neuvěřitelnému výjevu a její odhodlání s každým nádechem rostlo.

Světlo se prudce vzedmulo a Diana vykřikla, když se do ní vlilo. Bylo to spojení něčeho obrovského a nelidského, neskutečně starého a mocného. Pocit to byl bolestivý, ale také radostný - okamžik či věčnost, která byla zároveň zjevením a snem. Když světlo ochablo, pocit ztráty byl jako bolest, kterou v životě ještě nikdy nepoznala.

Diana malátně klopýtala dolů z hory nevšímajíc si okolí, dokud se neocitla v rozsedlině na úbočí. Nebýt stínu měsíčního světla, toto ústí jeskyně by jinak bylo neviditelné. Diana, které byla zima a která potřebovala přístřešek na noc, se v jeskyni ukryla. Uvnitř se úzká rozsedlina rozšířila v rozpadající se trosky toho, co kdysi mohlo být chrámem či obrovskou posluchárnou. Rozpadající se zdi byly pomalované zašlými freskami vyobrazujícími zlatostříbrné válečníky, kterak vzdorují nekonečnému zástupu ohyzdných příšer, zatímco z nebe pršely pronikavě zářící komety.

Uprostřed chrámu stál půlměsícový meč a zbroj jako žádná jiná: kroužková košile spřádaná ze stříbrných kroužků a úžasně umně vyrobený válečný plát z naleštěné oceli. Diana, která v lesklé zbroji viděla svůj vlastní obraz, zjistila, že její kdysi černé vlasy jsou nyní ryze bílé a na jejím čele zářila žhnoucím světlem runa. Poznala ten symbol, který byl tak dovedně vyryt do plátů zbroje; byl to ten samý symbol, který byl vyobrazen na stránkách toho spáleného rukopisu, který našla v knihovně. Toto byla Dianina chvíle pravdy. Mohla se ke svému osudu otočit zády, anebo jej přijmout.

Diana natáhla ruku, a jakmile se její prsty dotkly chladné oceli zbroje, v její mysli vybuchly výjevy životů, které nikdy neprožila, vzpomínky, které nikdy nezažila, a pocity, které nikdy necítila. V její mysli zuřily útržky prastaré historie jako uragán: tajné znalosti, které sotva uchopila, a bezpočet budoucností rozsetých jako prach, který rozfoukal vítr.

Když vidiny opadly, Diana zjistila, že je nyní plně oděna ve stříbrném válečném plátě. Zbroj jí padla, jako by byla vyrobena přímo pro ni. V její mysli stále plály nově nabyté vědomosti, ale většina z nich se až bolestně nacházela mimo dosah - jako obraz, který je napůl zahalen stínem. Byla stále Dianou, ale byla také něčím víc, něčím věčným. Dianu tato znalost naplňovala oprávněností, a tak vyšla z horské jeskyně a vydala se neomylně směrem k chrámu Solari. Věděla, že musí sdělit stařešinům, co se dozvěděla.

U brány se s ní střetla Leona, mistryně Ra-Horak a nejlepší válečnice Solari. Diana byla předvedena před chrámové stařešiny, kteří v rostoucí hrůze naslouchali jejímu vyprávění o tom, co se dozvěděla o Lunari. Když svůj příběh dokončila, stařešinové ji okamžitě označili za kacíře, rouhače a uctívače falešných bohů a zřekli se jí. Za tak ohavný čin byl dostatečný jen jediný trest: smrt.

Diana byla zhrozena. Jak mohli stařešinové odmítat to, co bylo tak očividně pravdivé? Jak se mohli obrátit zády k objevu, který pocházel přímo ze samého vrcholku svaté hory? Jejich úmyslná slepota v ní probouzela vztek a ve vzduchu kolem ní se roztočily zářivé koule stříbrného ohně. S výkřikem zuřivé frustrace Dianin meč vyrazil kupředu a tam, kam udeřil, se smrtícím světlem rozhořel stříbrný oheň. Znovu a znovu Diana útočila, a když její hněv opadl, spatřila masakr, který způsobila. Stařešinové byli mrtví a Leona ležela na zádech - ze zbroje se jí kouřilo, jako by byla právě ve výhni. Diana, zhrozena svým činem, utekla z místa krveprolití do divočiny hory Targon, zatímco se Solari vzpamatovávali z brutálnosti jejího útoku.

Diana, kterou nyní pronásledují válečníci Ra-Horak, se snaží dát dohromady útržkovité vzpomínky Lunari, které se skrývají v její mysli. Pohánějí ji napůl vzpomenuté pravdy a záblesky prastarých znalostí, a tak se Diana může chytit jen jediné pravdy — toho, že Lunari a Solari nemusí být nepřáteli a že ji čeká větší osud než osud prosté válečnice. Co má pro ni osud nachystáno, se neví, ale Diana to zjistí za každou cenu.

Už když byla Diana dítě, noc byla její oblíbená část dne. Tak tomu bylo už do doby, kdy byla natolik velká, aby mohla vyšplhat na hradby chrámu Solari a sledovat, jak měsíc putuje po hvězdné obloze. Hleděla nahoru hustou lesní klenbou a její fialové oči sledovaly stříbrný měsíc, ale skrz neproniknutelné mraky a temné větve viděla jen jeho matnou záři.

Černé a mechem porostlé stromy se uzavíraly, jejich větve se sápaly po nebi jako křivé paže. Na svou cestu už neviděla - stezku zakrývalo husté mlází a popínavé křoví. Větrem rozevláté trny drásaly ohnuté pláty její zbroje a Diana zavřela oči, když cítila, že se v ní pohnula vzpomínka.

Vzpomínka, ano, ale nikoliv její vlastní. Tohle bylo něco jiného, něco, co pocházelo z úlomkovité památky na nebeskou esenci, která s ní sdílela tělo. Když oči otevřela, husté stromoví před ní zastínil třpytivý obraz lesa. Viděla ty samé stromy, ale z jiné doby - z časů, kdy byly mladé a plodné a kdy cesta mezi nimi byla zalita světlem a lemována divokými květy.

Diana, která vyrostla v drsném prostředí hory Targon, takový les nikdy neviděla. Věděla, že to, co vidí, je ozvěna minulosti, ale vůně zimolezu a jasmínu byla skutečná jako cokoliv jiného, co kdy zažila.

„Děkuji,“ zašeptala, když kráčela po přízračném obrysu prastaré stezky.

Ta Dianu vedla přerostlým a seschlým lesem, který měl být už dávno mrtvý. Plazila se po úbočí skalnatých vysočin a míjela zástupy pokroucených borovic a divokých jedlí. Křížila zurčící horské potoky a klestila si cestu příkrými úbočími, načež ji zavedla na skalnatou náhorní plošinu nad velkým jezerem plným studené a temné vody.

Uprostřed plošiny byl kruh tyčících se kamenů, přičemž v každém byly vytesány smyčkovité spirály a vlnité symboly. Na každém kameni Diana spatřila stejnou runu, která jí zářila na čele, a věděla, že dorazila do svého cíle. Kůže se jí chvěla horečnatým očekáváním, kterýžto pocit se naučila spojovat s divokou a nebezpečnou magií. Obezřetně se přiblížila ke kruhu a její oči hledaly hrozbu. Diana nic neviděla, ale věděla, že tu něco bylo - něco velmi nepřátelského, leč přitom povědomého.

Přesunula se doprostřed kruhu a tasila meč. Jeho půlměsícová čepel se v sinalém měsíčním světle, které pronikalo mraky, třpytila jako diamant. Poklekla se skloněnou hlavou, hrot čepele spočíval na zemi, záštitu měla přimknutou k lícím.

Ucítila je dřív, než je spatřila.

Náhlý pokles tlaku. Surový náboj ve vzduchu.

Diana se vymrštila na nohy, zatímco se mezery mezi kameny roztáhly. Vzduch ustoupil a na ni se divokou rychlostí vrhla trojice vřeštících šelem: slonovinové tělo, krunýře členité zbroje bílé jako kost a ocelové pařáty.

Hrůzy.

Diana se sehnula pod cvakající čelistí plné zubů jako naleštěný eben, máchla mečem obloukem nad hlavou a rozťala lebku první příšery až k těžkým ramenům. Stvůra padla a její tělo se začalo okamžitě rozpadat. Diana se překulila na nohy, zatímco ty druhé dvě příšery kolem ní kroužily jako lovci ze smečky, kteří si nyní dávají pozor na její zářivou čepel. Zabitá nestvůra nyní připomínala louži bublajícího dehtu.

Znovu na ni zaútočily, každá z jedné strany. Jejich tělo už začalo tmavnout do fialova a syčelo v nepřátelském ovzduší tohoto světa. Diana přeskočila šelmu vlevo a máchla mečem půlobloukem proti jejím krčním plátům. Vykřikla jedno z lunarijských svatých slov a z čepele vyrazila žhnoucí záře.

Šelma vybuchla; kusy právě roztrhaného masa se rozpadaly pod silou měsíční čepele. Přistála a uhnula stranou před útokem poslední šelmy. Ale ne dost rychle. Ostré spáry pronikly ocelí jejích nárameníků a smetly ji na zem. Hruď šelmy se otevřela a odhalila lačnou masu čivných orgánů a zahnutých zubů. Zakousla se do masa na jejím rameni a Diana zařvala, zatímco se jí v ráně rozlévala ochromující bolest. Otočila svůj meč, popadla rukojeť jako dýku a vrazila ji šelmě do těla. Ta zavřeštila a uvolnila své sevření. Z rozseknutého těla se jí vyvalila kouřící černá krev. Diana se otočila a překousla bolest, která jí kolovala tělem. Pozvedla svou měsíční čepel naplocho, zatímco mraky začaly řídnout.

Dravá šelma poté, co ochutnala její krev, hladově zasyčela. Její ozbrojená podoba byla nyní celá matně černá a jedovatě fialová. Ostnaté paže se rozvinuly a poskládaly se do vějíře plného háků a spárů. Nepřirozené tělo se slilo jako vosk, aby zacelilo strašlivou ránu, kterou jí způsobila její čepel.

Esence v Dianě zuřila. Naplnila ji mysl nehynoucí nenávistí z dob dávno minulých. Zahlédla prastaré bitvy, které byly tak strašné, že v jejich žáru zanikly celé světy, válku, která téměř zničila tento svět - a stále ho ještě zničit mohla.

Nestvůra vyrazila proti Dianě a její tělo se čeřilo surovou silou z jiné roviny bytí.

Mraky se rozestoupily a k zemi se vrhl zářivý sloup stříbra. Dianin meč pohltil jas vzdálených měsíců a jeho ostří začalo zářit plápolajícím světlem. Máchla jím popravčím obloukem, přičemž rozťala oplátovanou kost i tělo silou měsíčního osvícení.

Šelma se rozpadla ve výbuchu světla a její tělo bylo tím úderem dokonale zničeno. Rozpustilo se do noci a nechalo Dianu na plošině samotnou. Hruď se jí dmula námahou, zatímco se síla, se kterou se spojila na vrcholku hory, stahovala do vzdálených končin jejího těla.

Mrknutím zahnala paobrazy města, které se ozývaly prázdnotou tam, kde kdysi pulsoval život. Naplnil ji smutek, ačkoliv toto místo nikdy sama nepoznala, ale i když kvůli němu truchlila, vzpomínka vybledla a ona byla opět Dianou.

Nestvůry byly pryč a kamenný kruh zářil vlákny stříbřitého jasu. Jejich léčivá síla, nyní osvobozená od dotyku záštiplného místa na druhé straně závoje, se vlévala do země. Diana cítila, jak se šíří po krajině a postupuje skrz kameny i kořeny až k samotným kostem světa.

„Práce na dnešní noc je hotova,“ prohlásila. „Průchod je zapečetěn.“

Obrátila se k místu, kde se na jezerní hladině třpytil odraz měsíce. Lákal ji. Jeho neodolatelné volání se jí usídlilo hluboko v duši, zatímco ji táhl neustále kupředu.

„Ale vždycky je tu práce i na další noci,“ řekla Diana.

Jako neústupný avatar moci měsíce, Diana vede temnou křížovou výpravu proti uctívačům slunce, Solari. I když jednou hledala pochopení u svých lidí, roky zbytečného usilování ji přetvořily na zahořklého, rozhhořčeného bojovníka. Nyní předává jejím nepřátelům strašné ultimátum: uctívat měsíční světlo, nebo zemřít pod jejím půlměsíčním ostřím.

I přesto že byla narozena jako Solari, Dianina zvědavá povaha ji oddělovala od jejích bratří. Útěchu a vedení vždy nacházela v noční obloze a pochybovala o dominanci slunce v její společnosti. Solarijští starší odpovídali na její výzvy pouze výsměchem a trestem. Avšak Diana zůstala přesvědčena, že pokud by našla důkaz o síle měsíce, starší by začali naslouchat rozumu. Po celá léta v osamocení studovala archivy Solari sokud neobjevila zakódovanou zprávu schovanou ve staré knize. Tato stopa ji vedla ke skrytému údolí na Mount Targon ,kde odkryla tajný vchod do starobylého, uzavřeného chrámu. Uvnitř, mezi stárnoucími relikviemi a zašlými nástěnnými malbami, našla zdobené brnění a nádhernou srpkovitou čepel, na obojím vyryté znaky měsíce. Diana si oblékla výzbroj a vrátila se ke Solarijským starším ještě tu noc. Prohlásila, že artefakty dokazují, že ostatní stejně jako ona kdysi uctívali měsíc. Její nalezení tohoto důkazu vyzývajíc nadvládu Solari, starší šokovalo. K Dianinu zděšení, ji prohlásili za kacíře a odsoudili ji k smrti. Jak se starší připravovali k její popravě, Dianin hněv a smutek, přemohl její touhu po přijetí. Obrátila zrak k obloze a prosila měsíc o sílu. Skrz její tělo se prohnala síla luny a Diana zničila její okovy. Pozvedla starobylou čepel a povraždila starší. S ruinami chrámu za zády, se Diana rozhodla zničit všechny, kteří by popírali sílu měsíce.

"Slunce neodhaluje pravdu. Jeho světlo jen pálí a oslepuje."
Diana


Advertisement