League of Legends CZ/SK Wiki
Register
Advertisement
Šampión Příběh Taktika Galerie

Krátký příběh[]

„Prolom jejich řady a rozdupej je bez milosti. Rozdrť živé a kochej se jejich hrůzou.“

Hecarim je obrněný kolos, který vyrazil ze Stínových ostrovů v čele mrtvolné skupiny přízračných jezdců, aby lovil živé. Hecarim je obludné spojení člověka a zvířete stižené kletbou, kvůli které musí cválat po zbytek věčnosti. Užívá si vraždění a drcení duší svými obrněnými kopyty.

Příběh[]

Související příběhy:

Zrozen v říši, která se dávno rozpadla v prach a upadla do zapomnění, Hecarim vstoupil jako panoš do legendární společnosti rytířů známých jako Železný řád, kteréžto bratrstvo přísahalo bránit zemi svého krále. Tam prodělal ten nejtěžší možný výcvik, režim založený na trestech, který z něj vycvičil hrůzu nahánějícího válečníka.

Během svého dospívání Hecarim hravě zvládl všechny druhy boje a válečné strategie. V souboji v sedle rychle překonal ostatní panoše. Velitel rytířů Železného řádu v tomto mladém muži spatřil velký význam a poznal v něm svého potenciálního následníka. Ale jak roky plynuly a Hecarim v sedle svého mocného válečného oře vyhrával jeden souboj za druhým, velitel rytířů nakonec seznal, že v jeho poručíkovi narůstá temnota. Hecarimova žízeň po hromadném zabíjení a chorobný hlad po slávě podlamovaly jeho čest a veliteli rytířů došlo, že se tento mladý rytíř velitelem Železného řádu nikdy nesmí stát. Ve své soukromé komnatě Hecarimovi řekl, že se jeho následníkem nestane, a třebaže byl poručík rozlícen, překousl svůj hněv a vrátil se ke svým povinnostem.

Když Řád vyrazil do další války, velitel rytířů se ocitl v nepřátelském obklíčení, oddělen od svých věrných rytířů. Pouze Hecarim mu mohl vyjet na pomoc, ale ve chvíli nevraživosti svého koně otočil a nechal velitele rytířů napospas smrti. Na konci bitvy přeživší rytíři, kteří netušili, co Hecarim udělal, poklekli na zkrvavenou zem a přísahali, že ho budou následovat jako svého mistra.

Hecarim vyjel do hlavního města a setkal se s Kalistou, královským generálem. Kalista rozpoznala jeho mimořádnou povahu, a když byla králova manželka zraněna otráveným ostřím vraha, zadala Železnému řádu úkol stát králi po boku, zatímco se vydala hledat lék. Hecarim přijal, ale jelikož mu tento úkol připadal nepodstatný, zasadilo to v něm semínko rozhořčení.

Hecarim zůstal u krále, který se nořil do hlubin šílenství zrozeného z žalu. Král, sklíčený stihomamem, se rozčiloval na každého, kdo ho chtěl odloučit od jeho umírající manželky, a vyslal Železný řád, aby potlačil to, co považoval za hnutí odporu ve svém království. Železný řád pod Hecarimovým velením krvavě potlačoval nepokoje a vydobyl si strašlivou pověst nemilosrdného vykonavatele královy vůle. Vesnice lehaly plamenem a meče jezdců Železného řádu přeťaly mnoho životů. Království se ponořilo do temnoty, a když královna zemřela, Hecarim začal krále obestírat lžemi tom, jak odhalil pravou příčinu její smrti, a vyhledával důvody, proč se Železným řádem vyrazit do cizích zemí a vysloužit si ještě temnější pověst.

Než však vyjel, vrátila se ze své výpravy Kalista. Našla lék na královninu nemoc na legendárních Požehnaných ostrovech, ale na její záchranu už bylo pozdě. Kalista byla zhrozena tím, co se z království stalo, a odmítla se podělit o své objevy, takže byla za svou neposlušnost uvězněna. Hecarim spatřil příležitost, jak získat ještě větší přízeň, a navštívil Kalistinu celu. Slíbil, že králi zabrání udělat nějaký nerozvážný čin, a přesvědčil Kalistu, aby se mu svěřila s tím, co ví. Kalista váhavě svolila a provedla královu flotilu kouzly, jež halila Požehnané ostrovy před zrakem lidí.

Hecarim zavedl zdrcenou královu osobu do středu magického ostrova, kde se setkal s jeho strážci a dožadoval se jejich pomoci. Strážci projevili svůj soucit, ale řekli králi, že jeho manželku už nelze zachránit. Král celý rozzuřený nařídil Kalistě, aby zabila jednoho strážce po druhém, dokud se nepodvolí. Kalista odmítla a postavila se mezi krále a obyvatele ostrova.

Hecarim zjistil, že se nachází na životní křižovatce, a učinil rozhodnutí, kvůli kterému byl navěky zatracen. Místo toho, aby Kalistu podpořil, jí vrazil do zad oštěp a nařídil Železnému řádu, aby povraždil obyvatele Požehnaných ostrovů. Hecarim a jeho válečníci pozabíjeli strážce, dokud jeden ubožák s lucernou nakonec krále nezavedl k tomu, co hledal - tajemství potřebné pro vzkříšení jeho ženy.

Ale když se královna vrátila k životu, byla z ní hrůza v podobě hnijícího a červy prolezlého masa, která prosila, aby jí umožnili znovu zemřít. Král, kterého odpudilo, co své milované ženě provedl, seslal kouzlo, které ukončilo jejich životy a svázalo je k sobě na celou věčnost. Jeho seslání bylo úspěšné, ale král netušil, že kouzlo bylo posíleno mnoha silnými magickými artefakty na ostrově, takže jeho moc byla stokrát znásobena.

Krále zahalil uragán černé mlhy, který se rozšířil po ostrově a zabil vše, čeho se dotkl. Hecarim ponechal krále svému osudu, zavedl Železný řád k jeho lodím a zabíjel všechny, kteří jim stáli v cestě, neboť duchové zavražděných černou mlhou povstávali jako nehynoucí přízraky. Rytíři byli jeden po druhém staženi do náruče nesmrti, dokud nezůstal pouze Hecarim. Jakmile ho neovladatelná magie naplnila, on a jeho mocný oř splynuli v jednu příšernou ohavnost, která odrážela pravou temnotu jeho duše.

Za běsnícího kvílení se v bolestivé přeměně zrodila titánská stvůra známá jako Stín války, bezostyšná příšera plná hněvu a zášti. Hříchy jeho minulého života byly znásobeny vírem temné magie a zapříčinily zrod tvora nekonečné zlovolnosti a děsivé síly.

Nyní je Hecarim připoután ke Stínovým ostrovům a stráží jejich přízračné pobřeží, přičemž zabíjí vše, co se před něj postaví - jaká to zvrácená podoba jeho někdejších služeb. A když se Černá mlha dostane mimo Stínové ostrovy, Hecarim se svou přízračnou skupinou z Železného řádu vyrazí vraždit živé na památku dávno zašlé slávy.

Ledové vlny narážely na pusté pobřeží, zarudlé krví mužů, které Hecarim již povraždil. Smrtelníci, které ještě nezabil, s hrůzou utíkali přes pláž. Skrápěl je černý déšť a bouřkové mraky se k nim valily z truchlícího srdce ostrova. Slyšel, jak na sebe křičí. Ta slova byly hrdelní bojové výkřiky, které neznal, ale jejich význam byl jasný; oni se vážně domnívali, že se dokážou dostat na svou loď. Pravda, nebyli neschopní. Pohybovali se jako jeden a dřevěné štíty zaklesli do sebe. Ale byli smrtelní a Hecarim si vychutnával masový pach jejich strachu.

Obkroužil je. Kráčel rozpadajícími se troskami a ve stínové mlze stoupající z popelavého písku nebyl vidět. Hromová ozvěna jeho kopyt jiskřila na černých kamenech. Kus za kusem užírala jejich odvahu. Sledoval smrtelníky úzkým hledím své helmice. Slabé světlo jejich nebohých duší se jim třepotalo v těle jako Eliášův oheň. Odpuzovalo ho a přitahovalo zároveň.

„Nikdo nežije,“ pronesl.

Jeho hlas byl tlumený železem jeho helmice jako mrtvolný chrapot oběšence. Tento zvuk se jim zaryl do nervů jako rezavá čepel. Opíjel se jejich hrůzou a zazubil se, když jeden muž zahodil svůj štít a zoufale se rozeběhl k lodi.

Hlasitě řval, zatímco cválal plevelem zarostlými ruinami. Sklonil své ostří s háky a pocítil staré vzrušení z útoku. V hlavě mu zatřepotala vzpomínka na to, jak stál v čele své stříbrné roty. A získával čest a slávu. Vzpomínka vybledla, když muž dorazil k temným příbojovým vlnám a ohlédl se přes rameno.

„Prosím! Ne!“ zakříčel.

Hecarim ho jednou hromovou ranou rozpůlil od klíční kosti až po pánev.

Jeho ostnaté ostří zapulzovalo, zatímco se koupalo v krvi. Křehký šepot mužovy duše se snažil uletět na svobodu, ale hlad mlhy se nenechal oklamat. Hecarim sledoval, jak se duše zkřivila do temného odrazu mužova života.

Hecarim načerpal sílu ostrova a krvavý příboj se zachvěl, když se z vody za mihotavého světla vynořila skupina temných jezdců. Byli schováni za starodávnými pláty přízračného železa. Tasili černé meče, které se třpytily temnou září. Tyto muže měl znát. Kdysi mu sloužili a sloužili mu stále, ale on si je nepamatoval. Obrátil se nazpět ke smrtelníkům na pláži. Rozdělil mlhu a kochal se jejich hrůzou, když ho před sebou poprvé jasně spatřili.

Jeho obrovská postava se podobala strašlivému hybridu muže a koně, kolosální chiméře oděné v prostém železe. Pláty na jeho těle byly temné a poseté lepty, jejichž význam si jen matně vybavoval. Uvnitř jeho hledí zaplál zlovolný oheň - jeho vnitřní duch, chladný a mrtvý, ale stále plný záštiplného života.

Hecarim se postavil na zadní, když oblohu rozpůlily rozeklané blesky. Sklonil své ostří a vedl své rytíře do útoku. Jeho kopyta při tom do vzduchu vyhazovala krví nasáklý písek a úlomky kostí. Smrtelníci křičeli a pozvedli své štíty, ale výpad přízračných rytířů byl nezastavitelný. Hecarim udeřil první, jak náleželo jejich mistrovi, a dunivý dopad roztříštil stěnu z jejich štítů na kusy. Muži byli pod jeho železem ověnčenou tíhou rozšlapáni na krvavou kaši. Jeho ostří útočilo vlevo i vpravo a s každým úderem zabíjelo. Přízrační rytíři drtili vše, co jim stálo v cestě, a vraždili živé v běsnění plném ničivých kopyt, bodavých kopí a sekajících čepelí. Kosti praštěly a krev stříkala, zatímco z pobitých těl prchaly smrtelné duše, které podlá magie Zašlého krále ihned lapila mezi životem a smrtí.

Duše mrtvých kroužily kolem Hecarima, neboť mu coby jejich vrahovi patřily, zatímco on se kochal přívalem potěšení z bitvy. Kvílejících duchů si nevšímal. O jejich zotročení neměl nejmenší zájem. Takovou malichernou krutost přenechal Řetězovému strážci.

Hecarima zajímalo jen zabíjení.

Už od jeho prvního spatření na severozápadním pobřeží Valoranu vysoký, obrněný duch známý jako Hecarim zasíval strach a hrůzu do srdcí všech, co ho spatřili. Nikdy nikdo neviděl nic podobného jeho obrovské, etérické formě a tajemství okolo jeho náhlého zjevení byly hluboce zneklidňující. Když Hecarim začal kráčet na východ, zanechávajíce za sebou pouze pustou, neživou zem, vesničané z blízkých plání opustili své domovy a utekli do bezpečí Demácie. V městských, nyní přeplněných, hospodách a barech se začaly šeptem šířit zvěsti o tomto neživém přízraku. Někteří tvrdili, že je to pomstychtivý duch starého válečníka, který chce zničit vše živé; jiní zase, že je to výtvor nějakého černokněžníka. Jeden muž tvrdil, že ho viděl vést legii jezdců-duchů. Jeden z velitelů v Demácii, chtěje zbavit město sevření strachu, sebral několik jeho nejlepších vojáků a vyjel proti Hecarimovi, aby ho zničil, nebo alespoň odvrátil od města.

Přivedl své muže na jeho cestu, kde se připravili na jeho útok. Když se na ně snesl přizrak, válečníky pohltil pocit absolutní hrůzy a děsu. Zmrazeni strachem nemohli nic než křičet, když je Hecarim trhal na kusy a zadupal do země svými kopyty. Na to se otočil k jejich veliteli a pronesl mrazivá slova: "Toto je pouze začátek. Žádna živá armáda nemůže ustát sílu Shadow Isles." S tím se Hecarim navrátil na svůj ponurý pochod. Dohnán k šílenství zážitkem jak vystřiženým z noční můry se velitel doklopýtal zpět do Demácie, kde byly jeho varování ignorovány jako blouznění šílence. I když Hecarimův původ a úmysly zůstávají stále zahaleny rouškou tajemství, cíl jeho cesty se vyjasnil, jakmile došel k Institutu Války a hlasem jak zlověstným, tak poroučejícím, se dožadoval vstoupení do Ligy.

"Vy to nechápete ... stíny nás všechny pohltí ..."
bývalý velitel Demácie


Advertisement