Fandom

League of Legends CZ/SK Wiki

Karthus/Příběh

< Karthus

1 107stránek na
této wiki
Add New Page
komentáře0 Share

Ad blocker interference detected!


Wikia is a free-to-use site that makes money from advertising. We have a modified experience for viewers using ad blockers

Wikia is not accessible if you’ve made further modifications. Remove the custom ad blocker rule(s) and the page will load as expected.

Šampión Příběh Taktika Galerie

Krátký příběhEditovat

„Smrt není konec všeho, ale naopak teprve začátek...“

Herald zapomnění Karthus je nesmrtelným duchem, jehož děsivé písně jsou jen předehrou k hrůzám, které šíří všude, kde se objeví. Živým nahání stav neživota strach, ovšem Karthus v něm vidí pouze krásu a čistotu, dokonalé spojení života a smrti. Vydává se ze Stínových ostrovů do okolního světa a v roli apoštola smrti přináší smrtelníkům radosti záhrobí.

Příběh Editovat

Související příběhy:

Karthus se narodil ve špinavé chudinské čtvrti tísnící se za zdmi noxijského hlavního města. Jeho matka při porodu zemřela, takže se o Karthuse i jeho tři sestry musel starat jen otec. S desítkami dalších rodin žili v rozpadajícím se chudobinci zamořeném krysami, v němž se živili pouze drobnou havětí a dešťovou vodou. Karthus byl v chytání krys ze všech dětí nejlepší a pravidelně přinášel jejich ohlodaná tělíčka ke společnému jídlu, aby se mohli nasytit i ostatní.

Smrt bývala v noxijských slumech častým hostem a mnohá rána začínala zoufalým nářkem zdrcených rodičů, kteří vedle sebe po probuzení nalezli ležet nehybné a chladné tělo svého dítěte. Karthus si toto bědování zamiloval a fascinovaně sledoval Kindredovy sčítače mrtvých, jak si dělají zářezy na své hole a odnášejí těla z chudobince. Po nocích se mladičký Karthus plížil po přeplněných místnostech a hledal ty, jejichž život visel na vlásku, a doufal, že se stane svědkem onoho okamžiku, kdy duše překročí hranici mezi životem a smrtí. Po dlouhá léta byly tyto jeho noční výpravy bezúspěšné, jelikož nebylo možné předem zjistit, kdy přesně daný člověk vydechne naposledy. Vytoužený dotyk smrti tak pocítil až ve chvíli, kdy se její hladový pařát připlížil k jeho vlastní rodině.

V přelidněném chudobinci byly různé nemoci a epidemie na denním pořádku, a když se Karthusovy sestry nakazily morem, nespustil z nich oči. Zatímco se jeho otec utápěl v zármutku, z něj samotného se stal milující bratříček, který se obětavě staral o své sestry, stravované zákeřnou nemocí. Díval se, jak jedna po druhé umírají, a zatímco jejich zrak pohasínal, v jeho vlastním nitru se rozhořela touha zjistit, co následuje po smrti, a odhalit tajemství věčnosti. Když si poté pro těla přišli sčítači, Karthus je následoval do jejich chrámu a pokládal jim jednu otázku za druhou ohledně jejich řádu a práce se smrtí. Mohl by někdo existovat na hranici, kde již skončil život, avšak dosud se vlády neujala smrt? Pokud by se podařilo tento okamžik pochopit a udržet, šlo by zkombinovat vědomosti života s čistotou smrti?

Sčítači rychle poznali, že by se Karthus do jejich řádu hodil, a přijali jej mezi sebe – nejprve jako hrobníka a stavitele pohřebních hranic, ovšem časem se vypracoval na sběrače těl. Den co den vyjížděl se svým kostěným povozem do ulic Noxu, aby sbíral umrlé. Jeho pohřební písně se zakrátko staly známými po celém městě – procítěné žalozpěvy vyprávějící o kráse smrti a o naději, že to, co přijde o po ní, za to utrpení stojí. Mnohé truchlící rodiny nacházely v jeho procítěných elegiích pokoj a útěchu. Po čase byla Karthusovi svěřena práce přímo v samotném chrámu, kde pečoval o umírající v jejich posledních okamžicích a sledoval, zda se smrt již přihlásila o to, co jí náleží. Karthus hovořil se všemi umírajícími, doprovázel jejich duše do náruče smrti a pátral v jejich hasnoucích očích po dalších střípcích moudrosti.

Nakonec dospěl k názoru, že se od smrtelníků nemá již čemu naučit a že jen mrtví znají odpovědi na jeho otázky. Žádná z umírajících duší mu samozřejmě nemohla prozradit, co ji čeká na druhé straně, ovšem v šeptem vyprávěných příbězích a v pohádkách pro vystrašení dětí se vyskytovalo jedno místo, kde smrt neznamenala konec putování: Stínové ostrovy.

Karthus vybral obsah chrámové pokladnice a vypravil se na cestu do Bilgewateru – města sužovaného podivnou černou mlhou, která údajně kradla lidem duše a odnášela je na prokletý ostrov ukrytý daleko na moři. Žádný kapitán nebyl ochoten odvézt Karthuse až na Stínové ostrovy, ale nakonec se mu podařilo najít jednoho opilého rybáře s hromadou dluhů, jenž již neměl co ztratit. Člun se plavil oceánem mnoho dní a nocí, až jej jedna bouře zahnala na útesy ostrova, který se nenacházel na žádné mapě. Z děsivé krajiny lemované pokřivenými stromy a opuštěnými rozvalinami se plazil černý opar. Rybář svou loďku rychle vyprostil a strachy bez sebe namířil příď směrem k Bilgewateru, Karthus však skočil a dobrodil se na břeh. Opřel se o svou hůl pokrytou zářezy a jal se hrdě pět žalozpěv, který si připravil pro okamžik své vlastní smrti. Jeho slova odnášel chladný vítr až do srdce ostrova.

Prastará magie procházela Karthusem a stravovala jeho tělo i duši, jeho touha překonat hranice smrtelnosti byla však tak silná, že jej ani černá mlha nedokázala zcela zničit. Místo toho jej jen přetvořila. Karthus se tak ve vodách ostrova znovu zrodil jako kostlivý přízrak.

Karthusovi došlo, že konečně naplnil svůj úděl a stává se tím, co mu bylo souzeno: stvořením pohybujícím se na hranici mezi životem a smrtí. Krása tohoto věčného okamžiku jej naplnila úžasem a jeho přerod sledovaly zatracené duše z celého ostrova, které k němu přilákala jeho vášeň stejně neodolatelně, jako vůně krve v oceánu svolává dravce ze širokého okolí. Konečně byl Karthus tam, kam patřil, obklopen těmi, kdo skutečně chápali pravé požehnání neživota. S novým zápalem pochopil, že se nyní musí vrátit do Valoranu, aby se o svůj dar podělil s živými a osvobodil je od malicherných starostí života.

Karthus se otočil a černá mlha jej přenesla přes vlny zpět do rybářova člunu. Ten před Karthusem padl na kolena a prosil o milost. Karthus mu udělil požehnání smrti, ukončil jeho utrpení na tomto světě a za tónů svého žalozpěvu za odcházející duše z něj učinil nesmrtelný přízrak. Rybář byl jen první z mnoha duší, které Karthus osvobodil, a zakrátko již Smrtonoš velel zástupům nemrtvých zjevení. Karthusovým probuzeným smyslům přišly Stínové ostrovy jako místo utápějící se v apatii, kde se darem smrti zbytečně plýtvá. On byl naopak rozhodnut vypravit se v čele armády mrtvých na křížovou výpravu, aby se o krásu zapomnění podělil se všemi živými, ukončil jejich utrpení a otevřel brány slavnému věku neživota.

Karthus se stal vyslancem Stínových ostrovů, heraldem zapomnění, jehož žalozpěvy oslavují krásy smrti. Sborový part jeho elegií pějí legie nespoutaných duší, jejichž hlasy linoucí se z černé mlhy lze za chladných nocí zaslechnout na všech hřbitovech a v kostnicích po celém Valoranu.

Mořská hladina byla temná a hladká jako zrcadlo. Krvavý měsíc visel nízko nad obzorem, stejně jako posledních šest nocí. Plachtami nepohnul ani vánek, jen kdoví odkud stále zněl ten prokletý žalozpěv. Vionax se už plavila po vodách kolem Noxu dost dlouho, aby věděla, že takovéto moře vždy věstí jen neštěstí. Stála na přední palubě Temné vůle a dalekohledem zkoumala hladinu oceánu ve snaze najít cokoliv, co by jí pomohlo určit polohu.

„Všude kolem není nic než moře,“ řekla do tmy. „Nikde žádná zem nebo hvězdy, které bych poznávala. Plachty splihle visí. Veslujeme už kolik dní, ale ať se vydáme jakýmkoliv směrem, neobjeví se na obzoru žádný ostrov ani pevnina a měsíc nedorůstá ani neubývá.“

Krátce si přetřela obličej hranami dlaní. Útroby jí svíraly hlad a žízeň a kvůli neustálé temnotě nebylo možné sledovat běh času. Temná vůle jí dokonce vlastně ani nepatřila. Sloužila na ní jako první důstojník, dokud sekera freljordského piráta nerozpoltila lebku kapitána Mettoka vedví a nezajistila jí tak nečekané povýšení. Kapitán a patnáct dalších noxijských válečníků leželo v zašitých pytlích na hlavní palubě. Plynoucí čas bylo možné měřit pouze podle sílícího zápachu, jenž se linul z jejich rozkládajících se těl.

Zahleděla se na oceán a oči se jí rozšířily, když spatřila, jak z hladiny stoupá hustý černý opar. Pohybovaly se jím jakési tvary, zářící náznaky ostrých spárů a dokořán otevřených chřtánů. Přes vodu se k lodi opět donesla ta prokletá píseň za mrtvé, tentokrát však hlasitější a doprovázená zvukem pohřebního zvonce.

„Černá mlha,“ zašeptala. „Všichni na palubu!“

Otočila se, seskočila na hlavní palubu a rozběhla se na záď ke kormidlu. Loď sice do pohybu uvést nemohla, ale radši by byla navěky prokletá, než aby byla v tuhle chvíli někde jinde. Zatímco se posádka drala z podpalubí nahoru, zaplavil loď žalozpěv za ztracené duše, a ačkoliv se Vionax nemohla hrůzou ani pohnout, zjišťovala, že se v tom zvuku nachází jistá krása. Z očí jí vyhrkly slzy a stékaly jí po tvářích, ovšem nebyly to slzy strachu, nýbrž nekonečného smutku.

„Dovol mi ukončit tvůj zármutek.“

Ten hlas, který jí zněl v hlavě, byl chladný a bez života – hlas mrtvého. Vyvolával obraz kol s kovovými obručemi na voze naloženém mrtvolami, nůž vyrývající další zářez smrti do obřadní hole. Vionax znala příběhy o černé mlze a věděla, že se musí vyhýbat ostrovům, které leží na východě pod jejím temným příkrovem. Domnívala se, že je od Stínových ostrovů ještě daleko. Spletla se.

S úděsem pozorovala, jak se černá mlha převalila přes zábradlí a přinesla s sebou vytí a kvílení mrtvých duší. Posádka Temné vůle křičela hrůzou, když jí nad hlavou začaly létat přízraky, ten vířící sbor zatracených. Vionax tasila pistoli a natáhla kohoutek. Z mlhy se vynořila vysoká postava se širokými rameny, zahalená v potrhaném rouchu jako nějaký prastarý kněz, ovšem s rameny a lebkou zakutými v železe po vzoru válečníků. U pasu měl ten hrůzný tvor knihu převázanou řetězem a v ruce svíral dlouhou hůl pokrytou bezpočtem zářezů. Z její hlavice i z dlaně jeho volné ruky vycházelo přízračné světlo, jež bodalo do očí jako padlá hvězda.

„Proč pláčeš?“ zeptal se. „Jsem Karthus a přináším ti úžasný dar.“

„Já tvůj dar nechci,“ řekla Vionax a stiskla spoušť. Pistole zaburácela a z hlavně jí vytryskl oheň. Střela přízrak zasáhla, ovšem prošla jím, aniž by mu jakkoliv ublížila.

„Vy smrtelníci,“ zavrtěl Karthus hlavou v mohutné přilbici. „Bojíte se všeho, co nechápete, a odmítáte nezištně nabízené požehnání.“

Duch připlul blíže a temná zář z jeho hole zalévala palubu svým bledým nezdravým světlem. Vionax ustoupila před chladem přízraku a sledovala, jak se její posádka pod vlivem onoho světla hroutí k zemi a jejich duše opouští těla jako pára. Nohou se zachytila za jeden z plátěných pytlů, ztratila rovnováhu a neohrabaně dosedla na palubu. Odstrkávala se pryč od Karthuse, plazila se přes zašitá těla členů své posádky.

Pytel pod ní se pohnul.

Všichni se hýbali, svíjeli se a házeli sebou jako čerstvě ulovená ryba lapající po dechu na dně pramice. Z trhlin v látce a mezi hrubými stehy, jimiž je lodní plachtař zašil, stoupaly tenké pramínky mlhy. Viděla v ní tváře – tváře, s nimiž se dlouhé roky plavila na moři, muže a ženy, po jejichž boku tolikrát bojovala.

Přízrak stál přímo nad ní a po boku mu stála mrtvá posádka Temné vůle s průzračnými těly ozářenými měsíčním světlem.

„Smrti není proč se bát, paní Vionax,“ řekl Karthus. „Zbaví tě veškeré bolesti. Oprostí tvůj zrak od všední existence a ukáže ti slávu věčného života. Nech se pohltit krásou a zázrakem smrti. Zbav se své smrtelnosti. Nepotřebuješ ji.“

Pozvedl ruku a světlo, které z ní tryskalo, ji celou obklopilo. Vyděšeně ječela, zatímco se jí ty bledé paprsky propalovaly kůží, svaly a kostmi až k samotné duši. Přízrak zatnul pěst a Vionax se ze rtů vydral bolestivý výkřik. Cítila, jako by ji někdo páral zevnitř.

„Pusť svou duši na svobodu“, řekl Karthus a nabroušeným nehtem vyřízl do své hole další značku. „Nebudeš cítit žádnou bolest, žádný strach a žádnou touhu, jen krásu toho, co ti chci ukázat. Všechny ty zázraky a divy na tebe již čekají, smrtelnice. Proč bys měla odvracet zrak před tou nádherou...?“

„Ne,“ zašeptala s posledním výdechem. „Nechci to vidět.“

„Ale už se stalo,“ řekl Karthus.

Karthus je děsivé stvoření, které bylo jednou smrtelník, který s radostí přijal dar neživota. Nyní jako nermtvý lich, je Karthus blíž ke svému milovanému hrobu než si mohl představit. Poroučí magii se zapoměním jako jejím zdrojem, a chce světu představit jeho chmurnou pravdu: jedině ve smrti získá život jas a účel.

Už jako kluk byl Karthus jiný. Uvnitř něho byla temnota, kterou nemohl nikdo ignorovat. Malé dítě se drželo stínů a odmítalo společnost ostatních. Vždy se vplížil na pohřby cizinců, a mluvil k jejich náhrobkům na hřbitově. vyhledával mrtvá těla zvířat aby je zachoval a zvěčnil a vytvořil tím chmurnou sbírku morbidního umění. Karthus se přihlásil jako dobrovolník a pomáhal nemocným a umírajícím, ale jeho motivem nebylo pomáhat, ale zblízka pozorovat umírání těch, kterým už nebylo pomoci. Nakonec šel až tak daleko že zfalšoval jeho vlastní smrt a potajmu a fascinovaně pozoroval svůj vlastní pohřeb. Když se ostatní dozvěděli CO Karthus udělal, byli tak šokováni a zneklidněni, že v jistém smyslu, pro ně byl opravdu mrtev. Karthus byl nyní plně odmítán živými.

Jeho izolace sloužila pouze jako palivo pro jeho posedlost. Karthus se ponořil hlouběji do jeho poznání smrti a byl fascinován legendami o SI . Říkalo se, že zde duše mrtvých pokračovaly v nekonečném neživotě. Posedlý těmito příběhy, chtěl na vlastní kůži zjistit jestli jsou pravdivé. Procházejíc se po těchto prokletých ostrovech, Karthus se zastihl jak bloumá mlhou, ovládnut nerálnou krásou tohoto místa. Připadal si jako by se konečně dostal domů. Vždy se hnal za unikající čistotou momentu smrti, kdy život pominul a v jediném okamžiku naplnil svůj význam. Karthus spatřil, že neživot byl jako ten moment, zachován navždy v děsivé strnulosti. Objevil svůj osud, překročit přes práh a navždy zanechat živé V ten den se něco na Shadow Isles probudilo, když Karthus udělal něco co nikdo z živých bytostí neudělal: dobrovolně odevzdal svůj život smrti. Když se znovu vrátil na tento svět, Karthus se stal ztělesněním své posedlosti. Jako nemrtvý lich s klíčem k životu a smrti, chce přinést své temné rekviem světu.

"Není žádná sladší píseň než poslední vydechnutí umírajícího"
Karthus


V síti Wikia

Náhodná Wiki